Do školy hned na němčinu aneb jak nás na Googlu nenajdeš
Dlouhou dobu jsem žil na druhé straně Vůdcova světa, dlouhou dobu jsme byli spolu a zároveň od sebe. Vstoupil jsem do světa alkoholu a začal si říkat ďas. Teď nemluvím přesně.
Jednoho večera v online světě Vůdce prohlásil, že se spil a blije jak ďas. Byl jsem nesmírně pobaven a spolu s Vůdcem jsme toho slovo vychovali jako naše vlastní děcko. Nemá ani etiketu, a nekupuje se v obchodech, jsme to my samy. Od těch dob si říkáme ďasy.
Jednoho dlouhého týdne mi škola začala prostopášně dýchat na paty, co se týkalo odevzdání mé předmaturitní práce, bál jsem se, že tuto trasu nezdolám, že projekt zkrátka neodevzdám a po tom, co jsem si přišel připitý, už i pro vysvědčení toto mělo být dalším mým otřesem. Což mým otřesem! Žádný můj úd by se nepohnul se špatnou známkou avšak doma, v mojí vlastní rodině, doma lítaly rovnou blesky a špatnou předpovědí počasí jsem byl já sám. Na základě vystrašení jsem se rozhodl projekt dodělat o víkendu v Benešově, avšak připojil se ke mně přítel Orel a nakonec ještě Modrovlasý přítel Berenika, což bylo jasným klíčem ke dveřím, jež otevírají obrovskou vlnu neúspěchu.
V pátek ráno k nám do bytu přišla vlna tsunami. Ne, matu čtenáře, žádná vlna tsunami, ale ve čtvrtek jsme vzali za své a spíjeli se jako ďasy, zrovna tak v pátek a v sobotu tomu nebylo jinak. V neděli jsme poprvé nechali alkohol v lednici a v pondělí jsem pracoval na projektu, jenomže mi bylo zavoláno neznámým barmanem kolem půlnoci, ať navštívím s přáteli zdejší bar. Přátelé mám, adresu taky, ostatně tamější záchody mi nebyly neznámy, vydal jsem se tedy s Beřkou do XXX baru. Té noci byla Berenika znásilněna, já jsem uprchl a šel v klidu spát. Dalšího rána jsem Bereniku hledal v koupelně i všude jinde, ale vzhledem k velikosti našeho bytu 1+kk mi brzy došlo, že je má pátrací akce s názvem Vyděšený ďas na třetí, neúspěšná. Popadl jsem tedy mobilní telefon a operátore zlob se, volal jsem Vůdci. Vůdce byl skoro více vyděšený než já a nabídl mi pomoc, že bude příteli volat, dokud to nezvedne :-D Ano, až taková opatření jsme zavedly. Naštěstí jsem se brzy od toho modrého zlosyna dozvěděl, že již dávno spisuje ve škole nejrůznější testy a zbrusonovým překvapením bylo to, že nebyl znásilněn. Je to dobré, páč kdyby byl, nestihl by školu a já nechci, aby měl toto pololetí tak vysokou absenci, jako právě to pololetí před tímto následujícím pololetí. Teď jsem se v tom zamotal, ve kterém jsme pololetí, neboť škola mi splývá dohromady jako gramofonová deska a důchodce. Byl jsem si jist, že toho dne už se na nohy nepostavím, avšak došlo mi, co je za den! Bylo úterý! Úterý měl být den, kdy s vůdcem jsme měli ozkoušet kvalitu naší podlahy. Přes všechny mé výmluvy, bolesti hlavy, žaludku, nespavosti a nedodělaného projektu, najednou přede mě spadla papírová koule. Zahleděl jsem se dovnitř a celou kouli rozbalil. Identifikoval jsem Vůdcovi otisky prstů a Benešovské vlakové nádraží šlo ruku v ruce s autobusovým, do koule zmačkaní se krčili sami v sobě – VĚDĚL jsem, že je ten den, VŮDCE PŘIJEL. Byl jsem jako šílený, začal jsem cítit, že v loži už dlouho nevydržím, přestože jsem se snažil, znervózňoval mě Modrovlasý přítel, který chodil a všechno uklízel. Myslel jsem si – stafraporte PROČ! Jede sem živelná katastrofa a příteli uklízí? Dodnes na to nemám odpověď. Zanedlouho jeho úklid přišel v prach.
Rozrazily se dveře a ve mně hrklo! Byl jsem jako omráčený tou zvláštní drásavou atmosférou, která se mi ryla pod kůži, která byla tak slabá, že skoro z postele nevstala. Vůdce nesmírně vitální, Evil se přihnal ke stolu, tasil flašky! Najednou jsme měli všechno a pomocí jeho slov jsem se vyhnal z postele jako severní vítr co jde z Prahy na Plzeň a zaujal své místo na židli. Začalo se rozlívat do skleniček, padaly kamenné vtipy, mé hrdlo, které se snad už hýbalo jen do rytmu vzduchu, který z něj vycházel a který občas vdechovalo, se teď svíjelo do rytmu Vůdcova ostrovtipu! Dlouho jsem se tak upřímně nezasmál. Cítil jsem se jako za starých časů, kdy jsme s Vůdcem zaujímaly hlavní role v nejrůznějších filmech, tu jsme byly Vandaly na hřbitově a demolovaly hroby, tu jsme byly Zoro s vekým Z na hrudi, když jsme vylézali na střechu nad tělocvičnou, tu jsme se tyčili bohužel na stejném stupínku, avšak šála rozhodla, tu jsme byli rozsazeni a tak jsme papíry trhaly, tu Vůdce opustil školní budovu nouzovým východem, avšak nikdo mu neuznal požár a byl se souhlasem jeho matky - vyloučen.
Nesmírně jsem si liboval, jak mi vodka na jazyku stála, cítíl jsem se fakt kurevsky dobře, později mi došlo, že kdybych vodku neochutnal, možná bych ani neusnul a tak jsem se brzy chopil kytary a věnoval ji píseň, která se skládala z názvu tohoto alkoholu a ještě taky ze slova pijeme. Byl jsem nesmírně šťastný, většinou jsem se dusil Vůdcovými stereovtipy (jestli nevíte co to je, zkuste to chvilku poslouchat, je to tak stereotypní, že to poznáte ve chvíli, kdy modráte, když se nemůžete nadechnout, zkurveně pošahaný stav).
Stalo se však to, čeho se nikdo kromě mě neobával. Zazvonil zvonek, z podedveří šel černý dým. Věděl jsem hned, že v tuto dobu může zvonit snad jedině soused. Zdráhal jsem se otevřít, když ke dveřím vyrazil spitý vůdce, který však tady ani nebydlí :-D Promluvil bez okolků k sousedu (proč by taky ne, když to není on, kdo tam bydlí zadarmo a když to nebyl on, kdo zpíval před chvílí na kytaru „souseds are waken up“) promluvil tedy : PROSIM? S tónem jako u kasy „prejete si něco?“, soused si přál jen abychom drželi huby a tak jsem tam vběhl a začal se s čistým srdcem omlouvat, že už se to nebude opakovat, zrovna tak, jako jsem to říkal posledně. Soused asi neměl k Vůdci co říci a brzy odešel. Další den jsem stál zase já před jeho dveřmi jako poražený osel.
Skvěle jsem se bavil, ale logika mě poslala do postele, domyslel jsem si, že když se zdržím do rána, ráno nebudu schopen obejít úřady a splnit projekt, byl to předposlední den na vyhotovení. Šel jsem tedy spát, ačkoliv jsem nebyl ospalý, ale brzy jsem usnul.
Ráno mě probudil zápach kouře, byl jsem celý starostlivý a zneklidněný klidem, který se ozýval celou místností jako mrtvého ďasu stín. Koukám a vidím postavu ležící na zemi, nemusel jsem dlouho bádat a vidím Vůdce, vedle něj, blíže k naší „kk“ se rozprostíral další spitý manekýn Modrovlasý ďábel :-D a těsně po mé pravici ležel přítel Rafinovaný, zabalený až po uši v přikrývce, která si ho laskala po celou dobu jeho bytí jako je laskána ovce, položí-li ji někdo do vlny, jež byla spletena z její matky a slouží pro potřeby lidstva. Během jedné minuty jsem usnul znovu a viděl jsem, že Modrovlasý se přemístil na matraci a o něco později také samotný Vůdce a se střídavým blitím podřimoval dál. Chvíli jsem si prohlížel jeho bílou tvář a byl jsem rád, že je u nás spokojen. Musel jsem si však obléci kabát, a když jsem vrátil z úřadů, vůdce už u nás nebyl.
Úterní večer strávený s Vůdcem mě nesmírně potěšil a dal mi nové síly do dalšího bytí, avšak do bytí, u kterého jsem si uvědomil, že už nechci aby, bylo konáno bez něj. Vůdce je neodmyslitelnou částí mého života, kterou si však moje matka k mému životu asi nikdy nechtěla přimyslet, avšak osud svedl naše cesty dohromady a já můžu teď slavnostně oznámit, že se s vůdcem 28.února na maturitním plese OA Neveklov, kam přijedeme limuzínou zasnoubíme a to nejen my, ale vzájemně si spití na mol předáme prsteny také s Modrovlasým přítelem, který bude rovněž právoplatnou součástí našeho těžce alkoholického svazku, nechť prsteny spojí, co osud nikdy nerozdělí. O tom, kdy se bude konat svatební ceremoniál oznámí zavčasu tento blog a počet pozvánek bude omezený na počet flašek. Proto radím zarezervujte si lístky včas, nikdo z vás nemá nárok na to stát se svědkem. Celý ceremoniál se uskuteční v krátké době po tom, co debil dospěje a nabude tak trestní úhonnosti.
Kdo se před námi neschová v Googlu, najde útočiště v Atlasu.
Hello, Happykiddi
(NerrySteag, 22. 2. 2024 15:28)